Blog

Od stagnace k motivaci

Když už nechceme být pořád "v roli"

Jsou chvíle, kdy člověk sedí nad knihou, poslouchá další podcast, otevírá další odborné video… a přesto má pocit, že se vlastně nikam nehýbe. Zná to mnoho lektorů, terapeutů, průvodců, koučů i lidí, kteří dlouhodobě pracují s druhými. Navenek možná působíme inspirativně. Vedeme lekce, podporujeme ostatní, držíme prostor. Umíme pojmenovat procesy nervového systému, pohybové a dechové vzorce, traumata, emoce i tělesné mapy.

A přesto všechno se cítím bez motivace a unavená

"A co když stagnuji?"

Ne proto, že bychom nic nedělali.
Ale možná právě proto, že děláme příliš dlouho "správné věci" a přitom se sami od sebe pomalu vzdalujeme. Stagnace není vždy nedostatek pohybu nebo praxe. Na stagnaci často koukáme jako na lenost, nedisciplinovanost nebo ztrátu motivace. Jenže někdy stagnace nevzniká z nedostatku aktivity. Někdy vzniká z přetížení, z příliš dlouhého fungování ve výkonu, z neustálého držení rolí, z pocitu, že musíme být pořád vědomí, přítomní, inspirativní, vyrovnaní, růstoví.

A někde mezi tím vším se ztratí obyčejný život. Jedna přítelkyně v debatě řekla skvělou větu: "Pomáha mi nebyť v žiadnej roly… terapeutky, mamy… pomáha mi jen byť."

Možná toto je jeden z klíčů. Nejsme jen průvodci, lektoři, terapeuti…jsme lidé z masa a kostí, jsme nervové systémy, někdy unavené ženy v perimenopauze, někdy mámy nebo muži, kteří už také někdy nemohou…. Lidé, kteří občas potřebují vypnout odborný jazyk a jen si sednout třeba se sklenkou vína, jít do lesa nebo si pustit hudbu a nehledat v tom žádnou metodu.

Tělo někdy nepotřebuje další techniku. Potřebuje bezpečí.

Velmi silně se v celé debatě objevovalo téma nervového systému a pocitu bezpečí. A není divu. Když je člověk dlouhodobě v aktivaci, tělo často přestane rozlišovat mezi inspirací, tlakem, povinností, výkonem. I věci, které milujeme, se mohou stát dalším úkolem. Dalším "měla bych"… více cvičit, meditovat, tvořit, sdílet, růst. Jenže nervový systém někdy nepotřebuje další stimulaci. Potřebuje pocit, že už teď je vše v pořádku, tak jak to je. Právě tam může přijít “aha” moment. Když na sebe přestaneme tlačit, začne se vracet chuť jen tak něco tvořit.

Motivace nevzniká pod tlakem

Tohle bylo možná nejsilnější uvědomění celé debaty, motivace nevzniká nucením se do akce, ani z další disciplíny. Vzniká ve vztahu. Ve chvíli, kdy nejsme sami. Kdy někdo druhý řekne: "Mám to podobně."V tu chvíli se člověk uvolní.
Zdá se mi, že stagnace bývá často izolace. Ne fyzická, ale vnitřní. Pocit, že ostatní to zvládají lépe, že jen my jsme se zasekli, že ostatní tvoří, rostou, sdílí, tančí, podnikají… a my jen sedíme a koukáme do zdi. Jenže když si o tom můžeme bez přetvářky “ pokecat” začneme mluvit pravdivě a ukáže se něco jiného, že mnoho z nás bojuje s únavou, padá do starých vzorců, řeší hormonální změny, přetížení, vnitřního kritika, strach být vidět, ztrátu směru, zahlcení odborností i obyčejnou lidskou potřebu někdy "se na to vyprdnout". Někde tady vzniká nová energie. Nemusíme být dokonalí, můžeme si dovolit nevědět, být trapní, stydět se…. žít a být v pořádku s tím jací jsme.

Od pasivity k jemné akci

V debatě zazněla ještě jedna důležitá věc. Že někdy zůstáváme příliš dlouho v pasivní polaritě. Čteme a posloucháme odborníky, přemýšlíme, analyzujeme a sbíráme inspiraci…Ale chybí nám drobný krok směrem ven. Nemusí to být velký výkon nebo nový projekt za každou cenu. Může to být malá živá akce. Desetiminutový tanec, krátké video, společná tvorba. Sdílení mezi přáteli “ mezi bezpečnými lidmi”. Něco, co nás lehce vytáhne z komfortní zóny a z čeho si nebudeme dělat velkou hlavu. Protože někdy se motivace neobjeví před akcí, někdy přichází až během ní.

Dovolit si vznešené zlyhávánie (selhávání)

Možná nejkrásnější věta celé konverzace byla: "Dovoľme si vznešené zlyhávania." Je v tom obrovská úleva. Protože mnoho lidí v pomáhajících profesích si nedovolí být nedokonalí. Mají pocit, že když provází ostatní, musí mít sami všechno zvládnuté. Jenže právě tato představa často vytváří největší vnitřní tlak. Možná je skutečná zralost někde úplně jinde. Ne v tom být pořád silní a dokonalí, ale v tom umět být pravdiví. Říct si: teď nevím, teď jsem unavená, teď stagnuji, teď potřebuju spočinout, teď se učím být víc člověkem než rolí. Možná nestagnujeme. Možná dozráváme. Možná nejsou všechna období bez viditelného posunu ztracená. Možná existují fáze, kdy se uvnitř přeskupuje něco mnohem hlubšího, než je jen výkon. Kdy přestáváme chtít žít ze starých strategií a vzorců, kdy nervový systém odmítá další tlak, kdy duše potřebuje více pravdivosti než produktivity. A možná právě tehdy vznikají projekty, které nejsou postavené na egu, ale na opravdovém spojení, z touhy sdílet život. Protože někdy jedna pravdivá věta v bezpečné skupině udělá víc než deset motivačních knih. A někdy motivace nezačne tím, že se "nakopneme", ale tím, že začneme být opravdoví :)

Inspirováno rozhovory, s obyčejněneobyčejnými ženami somatického výcviku.