Blog

Když pozornost k tělu mění víc než jen náš prožitek

Co nám nový výzkum říká o pozornosti, interocepci a schopnosti těla regulovat zánětlivou reakci? V somatické práci se často vracíme k jednoduché věci: všimnout si, co se právě děje v těle. Nevysvětlovat… Nehodnotit… Nesnažit se pocit okamžitě změnit. Jen k němu obrátit pozornost a chvíli u něj zůstat. Možná se objeví napětí. Teplo. Tlak. Pulzování. Svědění. Nepohodlí. Dlouho jsme věděli, že způsob, jakým zaměřujeme pozornost, může měnit naše subjektivní vnímání tělesných pocitů. Nová studie publikovaná v srpnu 2026 v časopise Nature Human Behaviour ale otevírá ještě zajímavější otázku: Může vědomé zaměření pozornosti ovlivnit nejen to, jak tělesný vjem prožíváme, ale také samotnou fyziologickou reakci organismu?Výsledky naznačují, že ano. 

Pozornost dovnitř versus rozptýlení

Výzkumníci Nofar Mizrachi, Menachem Rottem a Liron Rozenkrantz použili velmi jednoduchý model akutního zánětu. U zdravých dobrovolníků vyvolali pomocí standardizovaného histaminového kožního testu krátkodobou lokální zánětlivou reakci. Poté účastníci procházeli dvěma rozdílnými podmínkami. V jedné měli vědomě zaměřovat pozornost na pocity přicházející z místa reakce, například svědění nebo pálení. Ve druhé byla jejich pozornost vedena ven, k rozptylujícímu úkolu. Výzkumníci přitom neměřili pouze to, co lidé subjektivně cítili. Sledovali také objektivní velikost kožní reakce a její vývoj v čase. A právě tady přišlo překvapení. Více vnímání, ale menší reakce. Když lidé zaměřili pozornost přímo k tělesnému vjemu, vnímali jej intenzivněji. To samo o sobě není příliš překvapivé. Čemu věnujeme pozornost, to obvykle vnímáme výrazněji. Současně však jejich fyziologická zánětlivá reakce byla menší a vykazovala rychlejší návrat směrem k výchozím hodnotám než při rozptýlení pozornosti. Ve dvou nezávislých skupinách se tento směr účinku objevil přibližně u 90 % účastníků. Celková reakce byla při zaměření pozornosti dovnitř přibližně 1,5krát menší než při rozptýlení.

To je fascinující paradox:

člověk může nepříjemný tělesný pocit vnímat silněji, a přesto může jeho organismus vykazovat regulovanější fyziologickou odpověď. Tělo nemusíme vždycky odvádět od nepohodlí. Na nepříjemný tělesný pocit často reagujeme automaticky. Chceme ho odstranit. Potlačit. Odvést od něj pozornost. Zaměstnat se něčím jiným. A někdy je to samozřejmě užitečné. Tato studie ale ukazuje ještě druhou možnost. Možná existují situace, kdy tělo nepotřebuje, abychom od jeho signálu odešli. Možná potřebuje, abychom ho skutečně zaznamenali. Neznamená to bolest analyzovat ani se v ní utápět. Spíše vytvořit prostor pro něco velmi jednoduchého:

"Ano, toto se právě v mém těle děje."

A zůstat chvíli zvědaví.

Pozornost jako součást komunikace mezi mozkem a tělem. Výzkumníci se snažili zjistit také to, jak by mohl tento efekt vznikat. Výsledky naznačují nejméně dvě vzájemně se doplňující cesty. 

První souvisí se samotnými senzorickými informacemi přicházejícími z těla. Když mozek těmto signálům věnuje pozornost, mění se způsob jejich zpracování a to může ovlivňovat následnou regulační odpověď. 

Druhá cesta je ještě zajímavější. Výsledky ukazují také na zapojení parasympatické, vagové regulace, tedy mechanismů, kterými může mozek shora dolů ovlivňovat dění v těle.

Výzkumníci část senzorického vstupu experimentálně utlumili lokálním anestetikem. Přesto část regulačního efektu pozornosti přetrvala. Zdá se tedy, že nejde jen o jednoduché "cítím něco a tělo reaguje". Může zde existovat komplexnější smyčka: tělesný signál, pozornost, vnímání, mozek, autonomní regulace, tělesná odpověď. Autoři ji popisují jako smyčku mezi pozorností, percepcí a regulací. A tady se podle mě vědecký výzkum velmi zajímavě potkává se somatickou praxí. Interocepce není jen schopnost něco cítit, je to schopnost nervového systému zachycovat a zpracovávat informace přicházející zevnitř těla.

kvality jako srdeční tep,

dech,

napětí svalů,

pocit plnosti,

teplotu,

tlak,

bolest,

únavu.

Ale také velmi jemné změny vnitřního stavu, které někdy vnímáme ještě předtím, než je dokážeme pojmenovat. Somatická práce tuto schopnost kultivuje. Ne proto, abychom své tělo neustále kontrolovali. Právě naopak. Učíme se jeho signály zaznamenat, aniž bychom na ně museli okamžitě reagovat. A nový výzkum otevírá možnost, že taková pozornost nemusí měnit pouze naše vědomé prožívání. Může být jednou ze součástí biologických regulačních mechanismů organismu. Důležitá hranice: pozorností "neléčíme zánět". Tady je potřeba být opatrní. Studie neříká, že meditací, body scanem nebo somatickým cvičením dokážeme vyléčit chronický zánět. Výzkum probíhal u zdravých lidí a pracoval s krátkodobou, experimentálně vyvolanou kožní reakcí. Nevíme zatím, zda se podobný mechanismus uplatňuje například u chronických zánětlivých nebo autoimunitních onemocnění, při dlouhodobé bolesti či během hojení. Bylo by proto předčasné z výsledků vytvářet terapeutické sliby.

Studie ukazuje něco subtilnějšího a podle mě mnohem zajímavějšího: pozornost není pouze pasivním pozorovatelem toho, co se v těle děje. Může být jednou ze součástí systému, kterým mozek a tělo společně regulují fyziologický stav. Co si z toho můžeme odnést do běžného života? Možná nemusíme pokaždé, když se objeví nepříjemný tělesný pocit, okamžitě hledat způsob, jak se ho zbavit. Někdy můžeme nejprve zkusit něco mnohem jednoduššího.

Na chvíli se zastavit.

Najít místo, odkud pocit přichází.

Všimnout si jeho hranic.

Je stálý, nebo se mění?

Pulzuje?

Má nějakou teplotu?

Je možné jej chvíli vnímat bez potřeby ho opravit?

Ne jako léčebnou techniku. Spíš jako způsob, jak obnovovat komunikaci s vlastním tělem. Protože možná jedna z nejzajímavějších otázek somatiky nezní: "Jak tento pocit odstraním?"Ale: "Co se začne dít, když mu opravdu dovolím, aby byl chvíli vnímán?"

Studie a zdroje

Mizrachi, N., Rottem, M. & Rozenkrantz, L. (2026). Voluntary attention regulates acute immune responses in humans. Nature Human Behaviour.

Studie byla publikována 17. srpna 2026 a je dostupná jako Open Access.

Plný text studie:
https://www.nature.com/articles/s41562-026-02541-1

DOI:
https://doi.org/10.1038/s41562-026-02541-1

Záznam studie v PubMed:
https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/42608466/

Od stagnace k motivaci

Když už nechceme být pořád "v roli"

Jsou chvíle, kdy člověk sedí nad knihou, poslouchá další podcast, otevírá další odborné video… a přesto má pocit, že se vlastně nikam nehýbe. Zná to mnoho lektorů, terapeutů, průvodců, koučů i lidí, kteří dlouhodobě pracují s druhými. Navenek možná působíme inspirativně. Vedeme lekce, podporujeme ostatní, držíme prostor. Umíme pojmenovat procesy nervového systému, pohybové a dechové vzorce, traumata, emoce i tělesné mapy.

A přesto všechno se cítím bez motivace a unavená

"A co když stagnuji?"

Ne proto, že bychom nic nedělali.
Ale možná právě proto, že děláme příliš dlouho "správné věci" a přitom se sami od sebe pomalu vzdalujeme. Stagnace není vždy nedostatek pohybu nebo praxe. Na stagnaci často koukáme jako na lenost, nedisciplinovanost nebo ztrátu motivace. Jenže někdy stagnace nevzniká z nedostatku aktivity. Někdy vzniká z přetížení, z příliš dlouhého fungování ve výkonu, z neustálého držení rolí, z pocitu, že musíme být pořád vědomí, přítomní, inspirativní, vyrovnaní, růstoví.

A někde mezi tím vším se ztratí obyčejný život. Jedna přítelkyně v debatě řekla skvělou větu: "Pomáha mi nebyť v žiadnej roly… terapeutky, mamy… pomáha mi jen byť."

Možná toto je jeden z klíčů. Nejsme jen průvodci, lektoři, terapeuti…jsme lidé z masa a kostí, jsme nervové systémy, někdy unavené ženy v perimenopauze, někdy mámy nebo muži, kteří už také někdy nemohou…. Lidé, kteří občas potřebují vypnout odborný jazyk a jen si sednout třeba se sklenkou vína, jít do lesa nebo si pustit hudbu a nehledat v tom žádnou metodu.

Tělo někdy nepotřebuje další techniku. Potřebuje bezpečí.

Velmi silně se v celé debatě objevovalo téma nervového systému a pocitu bezpečí. A není divu. Když je člověk dlouhodobě v aktivaci, tělo často přestane rozlišovat mezi inspirací, tlakem, povinností, výkonem. I věci, které milujeme, se mohou stát dalším úkolem. Dalším "měla bych"… více cvičit, meditovat, tvořit, sdílet, růst. Jenže nervový systém někdy nepotřebuje další stimulaci. Potřebuje pocit, že už teď je vše v pořádku, tak jak to je. Právě tam může přijít “aha” moment. Když na sebe přestaneme tlačit, začne se vracet chuť jen tak něco tvořit.

Motivace nevzniká pod tlakem

Tohle bylo možná nejsilnější uvědomění celé debaty, motivace nevzniká nucením se do akce, ani z další disciplíny. Vzniká ve vztahu. Ve chvíli, kdy nejsme sami. Kdy někdo druhý řekne: "Mám to podobně."V tu chvíli se člověk uvolní.
Zdá se mi, že stagnace bývá často izolace. Ne fyzická, ale vnitřní. Pocit, že ostatní to zvládají lépe, že jen my jsme se zasekli, že ostatní tvoří, rostou, sdílí, tančí, podnikají… a my jen sedíme a koukáme do zdi. Jenže když si o tom můžeme bez přetvářky “ pokecat” začneme mluvit pravdivě a ukáže se něco jiného, že mnoho z nás bojuje s únavou, padá do starých vzorců, řeší hormonální změny, přetížení, vnitřního kritika, strach být vidět, ztrátu směru, zahlcení odborností i obyčejnou lidskou potřebu někdy "se na to vyprdnout". Někde tady vzniká nová energie. Nemusíme být dokonalí, můžeme si dovolit nevědět, být trapní, stydět se…. žít a být v pořádku s tím jací jsme.

Od pasivity k jemné akci

V debatě zazněla ještě jedna důležitá věc. Že někdy zůstáváme příliš dlouho v pasivní polaritě. Čteme a posloucháme odborníky, přemýšlíme, analyzujeme a sbíráme inspiraci…Ale chybí nám drobný krok směrem ven. Nemusí to být velký výkon nebo nový projekt za každou cenu. Může to být malá živá akce. Desetiminutový tanec, krátké video, společná tvorba. Sdílení mezi přáteli “ mezi bezpečnými lidmi”. Něco, co nás lehce vytáhne z komfortní zóny a z čeho si nebudeme dělat velkou hlavu. Protože někdy se motivace neobjeví před akcí, někdy přichází až během ní.

Dovolit si vznešené zlyhávánie (selhávání)

Možná nejkrásnější věta celé konverzace byla: "Dovoľme si vznešené zlyhávania." Je v tom obrovská úleva. Protože mnoho lidí v pomáhajících profesích si nedovolí být nedokonalí. Mají pocit, že když provází ostatní, musí mít sami všechno zvládnuté. Jenže právě tato představa často vytváří největší vnitřní tlak. Možná je skutečná zralost někde úplně jinde. Ne v tom být pořád silní a dokonalí, ale v tom umět být pravdiví. Říct si: teď nevím, teď jsem unavená, teď stagnuji, teď potřebuju spočinout, teď se učím být víc člověkem než rolí. Možná nestagnujeme. Možná dozráváme. Možná nejsou všechna období bez viditelného posunu ztracená. Možná existují fáze, kdy se uvnitř přeskupuje něco mnohem hlubšího, než je jen výkon. Kdy přestáváme chtít žít ze starých strategií a vzorců, kdy nervový systém odmítá další tlak, kdy duše potřebuje více pravdivosti než produktivity. A možná právě tehdy vznikají projekty, které nejsou postavené na egu, ale na opravdovém spojení, z touhy sdílet život. Protože někdy jedna pravdivá věta v bezpečné skupině udělá víc než deset motivačních knih. A někdy motivace nezačne tím, že se "nakopneme", ale tím, že začneme být opravdoví :)

Inspirováno rozhovory, s obyčejněneobyčejnými ženami somatického výcviku.