Jak si skrze tělo můžeme přepisovat staré vzorce

Možná to znáš

… Jsou dny, kdy se cítíš ve svém těle dobře. A pak jsou dny, kdy jsi spíš někde "v hlavě", v napětí, trochu odpojený/á. Dlouho jsem si myslela, že to tak prostě je. Že se tyhle stavy střídají… a že s tím vlastně nejde moc dělat. Ale čím víc se nořím do práce s tělem, dechem, mikropohybem a pozorností, tím víc vnímám jednu jednoduchou věc. To,  jak vnímám (né jen) vypjaté situace dnes, je důsledkem mé praxe. A to, jak vnímám tyto věci opakovaně, se postupně stává mým nastavením.  

Stav, ve kterém jsi… a to, kým se stáváš 

V somatice bychom mohli říct, že existuje rozdíl mezi tím, v jakém stavu právě jsem, a tím, jaké je moje hlubší naladění. Někdy jsme klidní, někdy roztěkaní, někdy unavení. Ale když se určité stavy opakují znovu a znovu, tělo si je začne pamatovat. Začnou být "domovem". A právě tady se otevírá prostor pro jemnou, ale velmi hlubokou změnu.  

Tělo jako brána zpátky k sobě 

Možná jsi to už někdy zažil/a na lekci… Když se na chvíli zastavíš. Zpomalíš dech. Opřeš se o zem. A najednou začneš být klidnější. Skrze přítomnost a pozornost se ztišíš. Tyto příjemné momenty se ti zapisují do těla. Chvíle, kdy dáváš svému nervovému systému novou zkušenost. Zkušenost, že může být v bezpečí, že nemusí být stále ve střehu, že se může zklidnit. A když se laskavou disciplínou k těmto momentům ve své praxi vracíš, tělo si je začne ukládat.  

Mezi spánkem a bděním 

Je zajímavé, že existují stavy, kdy je tělo hluboce uvolněné, skoro jako ve spánku a přitom jsi plně přítomný/á. Možná to znáš z relaxace na konci lekce. Nebo z pomalého, vědomého pohybu. Tělo odpočívá. Ale vědomí zůstává. A právě v těchto chvílích se často dějí ty nejjemnější posuny a přepis.  

Nejde o to "být v klidu" 

Často máme pocit, že cílem je být pořád v pohodě, klidní, vyrovnaní. Ale v životě to funguje jinak. Spíš než o klid jde o schopnost se vracet. Vrátit se k dechu. Vrátit se do těla. Vrátit se k sobě. Znovu a znovu. A pokaždé o kousek snáz. Jestli budeme mistry? Kdo ví... 

Malé kroky, které mění hodně

 Není potřeba velkých věcí. Často stačí: 

• pár vědomých nádechů během dne 

• chvíle, kdy si uvědomíš kontakt chodidel se zemí 

• krátké zastavení mezi dvěma činnostmi

 Možná to vypadá málo. Ale právě tyhle drobnosti vytváří novou zkušenost, která se postupně zapisuje hlouběji. 

Návrat domů 

To, co mě na téhle cestě fascinuje nejvíc, je jednoduchost. Žádná složitá technika. Žádný tlak. Jen pozornost, dech, tělo. A ochota (ráda to nazývám laskavou disciplínou) se k sobě vracet. Znovu a  znovu. Možná to nepůjde hned podle našich představ. Ale pokaždé tomu budeme o něco blíž.

A pokud máš čas můžeš si poslechnout tento rozhovor, kde o těchto věcech mluví i z hlediska vědy: